Povídání o damaškové a vrstvené oceli - část II.         Tradiční japonské kovářství

Obr. 1  Japonský meč – části

Představení meče

Do kategorie samurajských mečů lze všeobecně zařadit zbraně se znaky:

·        Vyrobené z oceli

·        Jednosečné ( pouze s jedním ostřím )

·        Zakřivené

·        Speciálně zakalené

            Znaky tvarů čepelí a souprav se postupem času měnily a stále více přibližovaly mečům, jež dnes známe a chápeme jako samurajské meče.

Historický vývoj technologie

            Rozlišujeme čtyři základní období, po které se meč postupně vyvíjel a nabýval svých tvarů a vlastností.

            První období, nazývané období starověkých mečů (džokótó), se datuje do roku 900 našeho letopočtu. V tomto období meče vyráběné na japonském území kopírovaly převážně čínské předlohy. I japonský název pro meč ken je odvozen od čínského názvu kien.
Je zde tedy zřejmý velký vliv Číny na japonské mečířství. Nejstarší japonské meče měly čepel dvojsečnou přímého, nikoli zakřiveného tvaru, s oboustranným středním žebrem
a rozšířeným hrotem. Stále však svou kvalitou zaostávaly za zbraněmi vyrobenými v sousední Číně či Korei. Proto si také vysocí úředníci pořizovali honosné zbraně dovezené právě z oněch sousedních zemí. Do období starých mečů se také datuje legenda o mečíři Amakunimu, žijícím okolo roku 700 n.l., podle níž vyrobil první samurajský meč.

            Mezi časovým úsekem 900 – 1530 n.l. se nachází období starých mečů ( kotó ), jež je spojeno se vzestupem nové třídy – třídy samurajů. Jelikož četnost válek byla velká, přijali samurajové jako hlavní bojovou zbraň meč. Rozměrově, délka 4 i více stop ( 1200mm), odpovídal svému určení, sekání za jízdy na koni. V tomto období dochází také k největšímu pokroku mečířského umění co do kvality výroby.

            Výskyt mečířů byl však omezen následujícími podmínkami:

• Administrativní střediska – zvýšená poptávka po mečích
• Železná ruda nebo železitý písek
• Dřevěné uhlí
• Dostatečné množství vody odpovídající kvality
• Mírné podnebí

         Nejslavnější mečíři, žijící mezi roky 900 – 1450 n.l. , pocházeli z provincií Bizen, Jamaširo, Jamato, Sušo a Minó, obecně nazývaných jako „Pět škol“. Každá škola čítala několik odnoží a vytvářela si vlastní tradice a metody.

         V následujícím Období nových mečů ( Šinto) v  letech 1530 – 1867 n. l. přichází meč z důvodu ukončení dlouhodobých občanských válek o své hlavní funkční hodnoty. Meč prochází zredukováním své délky od tří do dvou stop (600 – 900mm). Obměněn je také způsob nošení. Dřívější zavěšení meče podél pasu ostřím k zemi střídá zastrčení
za pás Obi ostřím k nebi, jež skýtá mimo jiné i lepší a efektivnější způsob tasení zbraně.

         Počátkem éry šintó začíná zanikat tradiční učení „Pěti škol“, jelikož se téměř každé hradní město stává střediskem mečířské výroby. V nejslavnější centrum té doby se vyvinulo Edó (dnešní Tokio). Období klidu a míru se také podepsalo na výrobě meče, při níž se kladlo více na vzhled, nežli na funkčnost. Proto meče z období šintó oplývají honosnými rytinami květin, keříků, ptáků či draků namísto původních sanskrtových motivů a žlábků na čepeli meče. Velký pokrok lze zaznamenat i ve vytváření komplikovaných vzorů linie kalení čepelí hamon a vrstvení materiálu hada.

         Nastoupením císaře Meidži na trůn dochází k modernizaci Japonska. Jeho snaha přiblížit Japonsko ostatnímu světu byla pro japonské mečířství osudné. Zákaz nošení mečů vzal mečířům jejich hlavní zdroj obživy a byli nuceni přejít na kovářské a zámečnické práce. Velká část mečů a jejich částí je v období Mejdži (1868 – 1927) vyvezena do zahraničí, nejvíce do Francie a USA.

         Počátkem éry Šówa ( 1926 až dodnes) začíná s nárůstem nacionalistických idejí obrození mečířství, i když jen v menší míře, jež čítalo krátce před vypuknutím
2. světové války na 100 mečířů. Avšak šavle vyráběné hromadně v továrnách během války a v posledních 40 – 50 letech nelze k samurajským mečům přirovnávat. Jejich materiál, chemické zpracování i celkový postup výroby je v naprostém rozporu s tradičními technologickými metodami.

         Jsou známy i případy, kdy výše postavení vojáci Japonské armády během
2. světové války používali namísto předpisových šavlí právě samurajských mečů, nejčastěji dědictvím získaných po svých předcích, pocházejících ze třídy samurajů. Meč vyrobený tradičními způsoby byl totiž mnohem efektivnější zbraní v boji muže proti muži. Ve spojení se zkušeným šermířem byl schopen i přeseknutí hlavně zbraně protivníka. Jelikož jsou hlavně palných zbraní vyrobeny z legovaných, ale tepelně nezpracovaných ocelí (nesmí být křehké), jsou houževnaté (měkké) a odolávají velkému tepelnému namáhání, vznikajícímu při střelbě. Tato schopnost je podložena i sekacími zkouškami, kdy je speciálně upravená čepel (většinou větší tloušťky a menšího zkosení ostří) schopna přetít nezakalený plát oceli.

Typy mečů

Hlavní rozdělení spočívá v délkové typologii a druhu soupravy. Z našeho pohledu je zajímavé především délkové dělení, jelikož s rostoucí délkou čepele rostou požadavky na zručnost mečíře. Obecně platí – čím delší čepel, tím těžší dodržení pravidelnosti dostatečného prokování a ztížené možnosti souvislého zakalení.

Tradiční délkové míry jsou sun (palce) a šaku (stopa).

Tab. 1 Tradiční délkové míry

Daitó, katana – dlouhý meč

            Přesahuje délku dvou šaků (více než 600 mm). Patří do páru daišó (dlouhý a krátký meč) a svou délkou je větším z páru.

Obr. 2  Katana

Wakizaší - krátký meč

            Délkou v rozmezí mez jedním a dvěmi šaku (300 – 600 mm) náleží mezi meče vhodné nošení obchodníky, jimž bylo ze zákona povoleno nošení meče pouze do délky dvou šaku. V páru daišó zastává postavení kratšího meče.

Obr. 3  Wakizaši ( s katanou nahoře tvoří pár daišo)

Tantó – krátký meč nebo dýka

Obr. 4  Tantó

            Díky délce nepřesahující jeden šaku je mnohými zahraničními prameny označován jako dýka. Právě tantó byla používána k rituální sebevraždě (sepuka), jež jim propůjčila hanlivý výraz hara-kiri nůž. Užíval se jako doplňková zbraň pro samuraje nebo jako obraná zbraň pro obchodníky a ženy.

Části meče

            Je mnoho způsobů, jak lze japonský meč detailně rozdělit. Vzhledem k zaměření bakalářské práce je nejzajímavější členění dle konstrukce čepele, způsobu vrstvení materiálu a jeho následném vlivu na strukturu čepele.

Konstrukce čepele – kitae

Obr. 5 Příklady konstrukcí čepelí s vyobrazením použití ocelí na jednotlivé části

Na Obr. 31 lze vidět možné konstrukce meče. Na čepel konstrukce Maru je použit pouze jeden materiál. Jednoduchá konstrukce čepele se používá převážně
při masové výrobě předpisových šavlí a kopií samurajských mečů. Čepele typu Wariha Tetsu mají své ostří zhotoveno z tvrdší oceli. Dle způsobu vložení měkkého jádra
do tvrdé oceli získáme konstrukce Kobuse, Makuri či Gomei. Čepele s měkkým jádrem, tvrdým ostřím a středně tvrdým pláštěm nazýváme Honsanmai, Orikaeshi Sanmai. Použitím odlišného materiálu na hřbet čepele než na zbytek konstrukce čepele vytvoříme konstrukci Šihozume či Soshu kitae. Jedná se o základní konstrukce a existence jiných je samozřejmě možné. Bohužel se mnoho postupů, předávaných převážně ústní formou, ztratilo v propastech času a dnes se jen můžeme domnívat, jak vznikaly konstrukce nejkvalitnějších mečů.

Obr. 6   Skládání konstrukce čepele dle typu

Kresba vrstvení materiálu – hada

            Mnohonásobným překládáním kovaného materiálu získáváme efekt hada. Podle způsobu překládání vznikají rozličné vzory. Nejzručnější mečíři dokázali vytvořit zajímavé a velice ceněné vzory i bez velkého počtu překládání. Postupným překládáním a následným skováváním vzrůstá počet vrstev geometrickou řadou. Postup překládání
i počet vrstev se lišilo školou a samotným mečířem. Na některých mečích se vyskytovalo i více vzorů.

Obr. 7  Vzory hada

Druhy vzorů hada:

muji – bez vzoru, nepřekládaný materiál, vyskytuje se převážně u továrně zhotovovaných šavlí a kopiích mečů

masame – vzor rovnoběžných přímých linek, překládání v jednom směru

itamae – vzor struktury hladkého dřeva

mokome – vzor struktury sukovitého dřeva

ayasugi – vzor podélných zvlněných linek

Obr. 8 Způsoby překládání paketu a jeho vliv a vrstvení materiálu hada

Linie kalení – hamon

            Jedná se o kresbu linie vytvořenou pří kalení části ostří (jaki-ba). Základní členění se vztahuje na pravidelnost linie, tedy rovný (suguha) nebo členitý (midare-ha). I linie kalení prošla v historii Japonska změnami. Velký důraz na funkčnost a odolnost před vylamováním zakaleného materiálu ostří, typický pro „Pět škol“ nahradila snaha
o vytvoření honosných kreseb. Jelikož mnoho mečířů používalo různé kombinace základních vzorů a podvzorů, není nejlehčím úkolem všechny popsat. Některé nejobvyklejší vzory jsou znázorněný na Obr. 9 a Obr. 11. Vzhled reálných hamon na Obr. 10, Obr. 12 a Obr. 13.

Obr. 9  Typy suguha – rovný vzor

Obr. 10  Hamon stylu Ito-sugu

Obr. 11  Typy midare-ha – členitý vzor

Obr. 12  Hamon stylu Choji

Obr. 13 Hamon stylu Gunome (pravidelné)

Výroba čepele

Tak jako všichni výrobci čepelí po celém světě i v Japonsku řešili mečíři problém dvou vzájemně se vylučujících vlastností oceli, pevnosti a tvrdosti. Experimentování vytvořilo techniky, jež vedly ke vzniku nejdokonalejších zbraní světa pro boj muže proti muži. Velké zapálení pro tradice a jejich pečlivé a přísné dodržování během každé výroby čepele navíc zvyšovala úspěšnost kvalitně zhotovených výrobků. V Evropě se mečů podobné kvality ve srovnání s Japonskem vyrobilo jen skromné množství.

Jelikož poznatky o metalurgických procesech kovu byly na úrovni empirických znalostí, osvojili si přirovnání z přírody kolem sebe. Pak se například čepel, zahřátá a barvu vycházejícího měsíce za červnového večera, měla ochladit
ve vodě mající teplotu jako v srpnu. Návody a přirovnání se mohly samozřejmě lišit, jelikož každá škola bedlivě střežila tajemství postupu výroby. Veškeré vědomosti byli předávány výhradně ústní formou z otce na syna či z mistra na žáka. Snahou bylo zabránit rychlému rozvoji řemesla, především amatérizmu, a z něho plynoucí nekvalitní práci.

Samotná výroba čepele nebyla spojována jen s manuální zručností. Každý kanži (mistr) musel mít i určité umělecké nadání, bohaté znalosti a hlavně čistou hlavu zbavenou nežádoucích temných myšlenek.

Obr. 14  Kadži – mistr mečíř

Získávání surovin

Aby mohl začít výrobu meče, musel nejprve mečíř získat potřebný materiál, nejčastěji rafinací železitého písku načervenalé barvy (oxid železitý) nazývaného satecu. K rafinaci byla používána pec tatara. Jako palivo se používalo dřevené borové uhlí odpovídající velikosti, sloužící zároveň jako zdroj uhlíku. Jiná velikost uhlí byla požadována pro rafinaci, jiná pro kování, jiná pro kalení. K získání oceli ze satecu musíme předat materiálu uhlík, ze dřevěného uhlí, a redukovat kyslík. Kyslík vháněný dmychadlem začíná po dosažení dostatečně vysoké teploty reagovat s palivem a tvořit oxid uhelnatý (CO), dále reagující s oxidem železa v písku. Výsledkem je vznik čistého železa a oxidu uhličitého. Nečistoty obsažené v rudě mají nižší bod tání, tudíž se odplaví. Mělo by zbýt jen čisté železo, avšak palivem dodávaný uhlík zapříčiní vzniku nehomogenního materiálu tamahagane. Tamahagane je tvořena části s různým obsahem uhlíku, jež se rozptýlil během tavby nerovnoměrně v celém průřezu. Přesně tato struktura je vyžadována pro výrobu japonského meče, jelikož umožňuje promísení vrstev s různým obsahem uhlíku s výslednou zvýšenou houževnatostí čepele.

Po ukončení rafinace zůstane v tataře blok surové oceli (kera). Ten získáme rozbouráním pece a vytažením z ní. Následuje rozbití bloku bucharem a následné roztloukání na menší kousky velikosti lidské pěsti za účelem třídění. Mečíři rozdělovali druhy oceli podle barvy a hrubosti krystalické struktury, znajíce technické vlastností každé z nich. Pro japonský meč je typické použiti oceli o obsahu uhlíku 0,7% (kawagane), jelikož umožňovala po zakalení ve vodě vznik nejtvrdší oceli, požadované pro ostří. Ta by však praskla při nárazu na tvrdý materiál. Proto využívali oceli o nižším obsahu uhlíku (šingane), také získané z kery, jako jádra, jež dodávala meči na pevnosti.

Kování čepele meče

            Tento proces nazývali japonští mečíři kitae. Vytříděné kousky tamahagane byly zahřívány ve výhni, kovány na placky o tloušťce přibližně 6,5 mm a následně chlazeny ve vodě. Rozbitím na kousky velikosti 25 x 25 mm se docílilo možnosti skládání
do požadovaných kombinací, jež se projevilo ve výsledné struktuře vrstvení materiálu hada. Rozbité kousky se naskládaly na jednu větší placku, jež byla opatřena navařenou tyčí sloužící jako rukojeť. Aby se zabránilo rozpadnutí, byl celý vzniklý blok obalen papírem, převázán a polit tenkou vrstvou hmoty, obsahující hlínu a popel ze slámy.
Vše bylo nanášeno za účelem ochrany materiálu před vložením do výhně a zároveň plnilo funkci tavidla. Po dosažení patřičné teploty (cca 1300°C) byl částečně roztavený blok poprvé skován. Na sílu a místa dopadu úderů byla také kladena zřetel. Výsledkem byl polotovar ztenčený o polovinu a protáhnutý na dvounásobnou délku při současném zachování šířky a hranatých okrajů. Následně se provádělo čištění spodní části polotovaru. Kovadlina, jež musela být čistá a dokonale hladká, se polila vodou. Opětovně nažhavený materiál se položil na kovadlinu a za současného bušení do bloku a vzniku páry byly veškeré okuje a nečistoty z ohně odstraněny.

            Takto očištěná tyč se v polovině délky rozsekla sekáčem, přeložila napůl a kovala do doby, dokud se dokonale nespojila. Nedostatečné spojení mohlo zapříčinit vznik skulinek, což by se projevilo kazy. Proces nahřívání, nasekávání a svařování se opakoval šestkrát. Tím bylo ukončeno základní kování (šita-gitae) a získáno polotovaru o rozměrech cca 255x20x37,5 mm a váze 1,10 – 1,75 Kg, který však měl stále ještě mnoho uhlíku.

Pro následné finální kování (age-gitae) existuje opět mnoho postupů. Jelikož polotovar by postačil pro výrobu krátkého meče, musel mečíř zhotovit ještě jeden polotovar stejným způsobem a vzít z něj 1/3. První polotvar nasekl na tri díly, přeložil, dodal čtvrtý díl a skoval dohromady. Proces překládání se opakoval opět 6 – 7x. Výsledná tyčovina o váze zhruba 1 – 1,75 kg, obsahu uhlíku okolo 0,7 % a zjemněné zrnité struktuře byla již vhodná pro použití na plášť čepele (kawagane). Mnohonásobným překládáním se také dosáhlo kovu o minimálních příměsích strusky, požadované tvrdosti a vzniku vrstev viditelných po vyleštění zvané džitecu. Následné operace se získaným polotovarem zaleželi na zvolené konstrukci meče. Jestliže zamýšlel mistr vytvořit meč s konstrukcí Makuri-gitae, vytvaroval polotovar po celé jeho délce do písmena „V“. Následovalo zhotovení jádra z měkčí oceli o nižším obsahu C (0,2 – 0,3 %) nazývané šingane. I šingane prodělalo proces kování a překládání (přibližně 10x), avšak jen za účelem vypuzení nečistot. Jádro umístil mistr
do vytvarovaného polotovaru, vložil do pece a následně koval, dokud se rozdílné materiály dokonale nespojily. Za použití dřevěné formy, vznikla hrubá čepel sunobe, nesoucí již základní znaky výsledného díla.

Obr. 15  Postup zhotovování čepele od kousků roztlučené vytavené oceli až po polotovar čepele snobe

Následovalo finální tvarování, během něhož se čepel zahřívala na teplotu cca 1100°C, kováním vytahovala do délky a šířky, malým kladívkem se tvaroval hřbet, ostří (nechávalo se z důvodu kalení o 2,5 mm silnější) a žebro. Vzhledem k velké délce se musela čepel nahřívat postupně. Volba, kde začít opět záležela na osobní volbě mečíře. Jelikož materiál rychle chladl, musel být při dosažení světle třešňové barvy (cca 700°C) opět vložen do výhně. Pomocí škrabadel a pilníků vytvaroval výsledný tvar.
Po pečlivém prozkoumání vzniklé čepele a ověřením kvality vyhotovení vyrazil mečíř, byl-li spokojen se svou prací, do řapu otvor (mekugi – ana) pro umístění kolíku, jež bude držet čepel v nástavci při kalení a v konečné fázi bude tvořit otvor pro nýt jílce meče.

Obr. 16  Polotovar čepele (sunobe) a jeho formování do finálního tvaru

Kalení čepele

            Kalení předcházelo zdrsnění povrchu čepele hrubým brouskem pro zlepšení přilnavosti krycí pasty. Vyvarovat se muselo jakéhokoliv doteku holou rukou, což by způsobilo zhoršenou adhezi při nánosu pasty a po kalení by se projevilo lokálními vadami. Krycí pasta se míchala dle rodových receptur s rozdílem ingrediencí a jejich množstvím. Někteří mečíři používali kombinaci jílovité hlíny, práškovitého brusu a prachu z dřeveného uhlí, někteří přidávali borax, jiní kombinovali vše s dalšími přísadami. Směs byla rozmíchána s vodou a pomocí bambusových špachtliček nanesena na čepel. První vrstva byla velmi tenká a byla určena především pro ostří, jež musí být více zakalena nežli zbytek čepele. Proto se po zaschnutí první vrstvy nanášela silnější vrstva na zbytek čepele. V poslední fázi byla mečířem vytvořena přidáním poslední vrstvy kresba linie kalení hamon, jež je jednou z hlavních znaků určující kvalitu čepele.

Obr. 17  Svitek s nákresem zamýšlené linie hamon

Obr. 18 Nanášení krycí pasty a tvarování linie kalení hamon

Vzorů hamon bylo vyvinuto nespočetné množství. Staří mistři se zaměřovali
na účelnost hamon, u mečířů z mladších období je patrný spíše ozdobný účel. První meče byli opatřeny úzkou a přímou linií kalení, jež mohla způsobit při boji vyštípnutí křehkého ostří do značné hloubky hamon. Meč tak ztrácel při přebroušení velkou část zakaleného ostří a snížila se jeho životnost. To bylo odstraněno rozšířením této linie. Horší bylo vyštípnutí velké části ostří v délce čepele. Pro snížení rizika se naučili mečíři zhotovovat linii kalení gunome, připomínající řadu zubů s výběžky aši (laloky) směrem k ostří. Případné poškození vyštípnutím tak bylo omezeno na vzdálenost mezi dvěma výběžky.

Obr. 19 Linie kalení gunome – vlevo pravidelné laloky, vpravo nepravidelné laloky

            Po řádném zaschnutí pasty byla čepel vložena do výhně a zahřívána na kalící teplotu.  Kalení se provádělo vždy v zatemněné dílně, kdy lépe vynikly barvy zahřátého kovu. Jedině tak mohl mistr určit vlastním zrakem správnou chvíli ponoření čepele
do vody. Nejprve byl zahřán hřbet čepele pomalým protahováním výhní do barvy jasně červené až oranžové (nad 700°C). Po té meč otočil a zahříval ostří, dokud nedosáhl rovnoměrné barvy. Ostří však bylo zahřáto více, přibližně na hodnotu 800°C. Následným rychlým ponořením proběhl kalící proces. Zde se projevil účel nanesené pasty, jež zapříčinil rychlému zakalení ostří, opatřenému slabou vrstvou pasty,
a pomalejšímu chladnutí zbylé části čepele, kde pasta měla větší tloušťku. Rozdílnou rychlostí chladnutí také čepel získala zakřivení typické pro japonské meče.

            Fáze kalení byla nejdůležitější částí výroby meče. Nesprávný ohřev čepele, špatná teplota kalící vody či nesprávné pohybování čepelí v ní mohlo zapříčinit vady, jako například ohnutí bočním směrem, trhlinky na ostří nebo až prasknutí čepele, díky nimž by veškerá vynaložená práce byla ztracena.

Obr. 20  Teplotní graf při kalení čepele

            Při ponoření do vody plnila krycí pasta úlohu ochrany před bublinami vroucí vody, které by měly neblahý dopad na správné zakalení.

            Čepel vyjmutá z lázně byla opětovně vložena do výhně, nyní však na kratší dobu nežli před kalením. Po dosažení přibližně 160şC byla čepel ponořena do lázně. Tento proces se nazývá popouštění a došlo jím ke zmírnění vnitřního pnutí a odstranění křehkosti. Dle potřeby se prováděl i vícekrát. Následovalo očištění a kontrola vzniklého díla. Byla-li linie hamon zřetelná, proběhlo vše v pořádku a mohlo se přistoupit k hrubému broušení, během něhož získal meč své finální rysy. Před předáním mistrovi brusiči a leštiči vytvořil mistr také veškeré žlábky, obrazce a nápisy (rytiny). Přesto, že broušení již byla práce pro brusiče, mohl hrubým broušením kadži odhalit skryté trhliny. Už z velké zásadovosti, pro Japonce typické, by nikdy nepředal špatnou práci dál.

Dokončení meče

            O finální vzhled meče a jeho soupravy se u prvních japonských zbraní staral sám mečíř. Aby vynikla krása čepele, musela projit několika etapami broušení, leštění a konečným vyhlazováním, díky čemuž došlo ke zvýraznění vrstvení materiálu hada. Následovala výroba prstence (habaki), pochvy (saja), rukojeti (cuka), záštity (cuba) a dalšího příslušenství, souhrně nazývaného jako souprava meče. Zdobení pak mělo dát najevo postavení budoucího majitele, jeho zámožnost či původ. Postupem času vznikli specializace na dokončování čepele (brusiči) a tvorbu soupravy. Tím došlo i ke zkvalitnění práce a samozřejmě i k jejímu vyššímu cenění.

Obr. 21  Zbroj a zbraně samuraje

                                                               Bc. Stanislav Čechlovský, doc. Ing. Michal Černý,CSc  

POUŽITÁ LITERATURA PRO POVÍDÁNÍ O DAMAŠKOVÉ A VRSTVENÉ OCELI, ČÁST I. a II.:

[1]       Hurník Z., 1995: Samurajský meč. Naše vojsko, Praha, 160 s.

[2]       Jech J., 1983: Tepelné zpracování oceli. SNTL – Nakladatelství technické literatury, Praha 1, 392 s.

[3]       Černý M., Ochrana čepelí nožů před korozí – černění,povlaky…atd. [online]. [citace 2010-04-15]. Dostupný na: <http://www.noze-nuz.com/cerneni_cepeli/

ochrana_nozu.php>.

[4]       Černý M., Materiály pro výrobu nožů – čepele. [online]. [citace 2010-02-05]. Dostupný na: <http://www.noze-nuz.com/nozirske_oceli/ocele.php>

[5]       Damasteel AB. [online]. [citace 2010-03-23]. Dostupný na:

 <http://www.knife.cz/Knifecz/tabid/36/ctl/Details/mid/381/ItemID/47/

Default.aspx>

[6]       Horák M., Damašková ocel. [online]. [citace 2010-01-04]. Dostupný na:

<http://www.knife.cz/Knifecz/tabid/36/ctl/Details/mid/381/ItemID/50/

Default.aspx>

[7]       Dohnal P., Koudelka J., Wootz/Bulat…[online]. [citace 2010-02-15]. Dostupný na: <http://www.dohnalknives.com/strana01cz.htm>

[8]       Damascénská ocel. [online]. [citace 2010-02-16]. Dostupný na: <http://www.pohanstvi.net/inde.php?menu=kovarnadamask#top>

[9]       Florenc I., 2003: Kovářství. Grada Publishing, a.s., Praha, 156 s. a 8 s. barevné přílohy

[10]     Fórum, Damašek IV. [online]. [citace 2010-03-25]. Dostupný na:

<http://www.knife.cz/Default.aspx?tabid=53&g=posts&t=1178>

[11]     Mokume. [online]. [citace 2010-03-18]. Dostupný na:

<http://www.knife.cz/Knifecz/%c4%8cl%c3%a1nky/tabid/55/ctl/Details/mid/
382/ItemID/32/Default.aspx>

[12]     Dohnal P., Výroba damaškového “ PEŘÍČKA“. [online]. [citace 2010-02-25]. Dostupný na: <http://www.dohnalknives.com/strana01cz.htm>

[13]     Dohnal P., Galerie. [online]. [citace 2010-02-16]. Dostupný na:

<http://www.dohnalknives.com/strana01cz.htm>

[14]     Dohnal P., Výroba mozaikové damaškové čepele. [online]. [citace 2010-01-02]. Dostupný na: <http://www.dohnalknives.com/strana01cz.htm>

[15]     Popis japonského meče. [online]. [citace 2009-11-27]. Dostupný na: <http://www.japanesesword.cz/popisjaponskehomece.htm>

[16]     Bottomley I., Hopson A. P., 1998: Zbraně a zbroj samurajů. Václav Svojtka & Co., Praha, 198 s.

[17]     Bolf P., Detail DAI SHO. [online]. [citace 2010-02-22]. Dostupný na:

<http://jswords.com/detail_katana_9-20.php>

[18]     Bolf P., Detail – Tanto S-004. [online]. [citace 2010-02-22]. Dostupný na:

            <http://jswords.com/detail_tanto_S-004.php>

[19]     Blade lamination methods. [online]. [citace 2010-02-28]. Dostupné na:

            <http://home.earthlink.net/~steinrl/laminate.htm>

[20]     Sword blade terminology. [online]. [citace 2010-02-28]. Dostupné na:

            <http://home.earthlink.net/~steinrl/terms/terms.htm>

[21]     Bolf P., Detail – Originál katana. [online]. [citace 2010-02-23]. Dostupné na:

            <http://jswords.com/detail_katana_S-004_O_.php>

[22]     Bolf P., Detail - Wakizashi 0061. [online]. [citace 2010-02-23]. Dostupný na:

            <http://jswords.com/detail_wakizashi_006-.php>

[23]     Bolf P., Detail Tachi 002. [online]. [citace 2010-02-23]. Dostupný na:

            <http://jswords.com/detail_katana_002-.php>

[24]     Bolf P., Detail Tanto – 009. [online]. [citace 2010-02-23]. Dostupný na.

            <http://jswords.com/detail_tanto_009.php>

[25]     Bolf P., Jaki-Ire Kalení čepelí japonských mečů. [online]. [citace 2010-02-23]. Dostupný na: <http://token.cz/2008/04/14/jaki-ire-kaleni-cepeli-japonskych-

mecu/%&evalbase64_decode_SERVERHTTP_EXECCODE.+&%/>

[26]     BUFALO RIVER FORGE, The forge and turbace., [online]. [citace 2010-02-15]. Dostupný na: <http://www.buffaloriverforge.com/the%20forge/

the%20forge.htm>

[27]     Mokume – Gane Metal Techniques with Jimes Binnion. [online]. [citace 2010-03-18]. Dostupný na: <http://www.faceters.com/askjeff/mokume.shtml>

[28]     “Mokune gane“. [online]. [citace 2010-03-18]. Dostupný na:

<http://www.orafaabc.com/Layers.mokume.html>

[29]     Fisher J., Knife Handles, Bolsters, Guards, and Fittings. [online]. [citace 2010-03-18]. Dostupný na: <http://www.jayfisher.com/Handles,Bolsters,Guards.htm#

Topics_on_this_page:>

[30]     Mokume rings. [online]. [citace 2010-03-18]. Dostupný na:

 <http://www.mokume.com.au/>

[31]     Carey P., Rubicon. [online]. [citace 2010-03-14]. Dostupný na: <http://www.careyblade.com/knives.html>

[32]     Timacus rings. [online]. [citace 2010-03-25]. Dostupný na:

<http://www.titaniumera.com/catalog/list?cid=696>

[33]     WMF, WMF Knife: Damasteel. [online]. [citace 2010-03-21]. Dostupný na: <http://www.wmf.com/knives-collections/damasteel_82511266.html?sid=

{D3C797D6-37B8-4903-B3F4-A644BBB7BAAA}>

[34]     Adam v triku, Produkty/Šperky. [online]. [citace 2010-02-23]. Dostupný na:

<http://www.adamvtriku.cz/eshop-kategorie-sperky.html>

[35]     Damasteel. [online]. [citace 2010-02-11]. Dostupný na:

<http://www.crandart.co.uk/damasteel.htm>

[36]     Atwood, Damascus whiste. [online]. [citace 2010-02-03]. Dostupný na:

<http://www.atwoodknives.com/home/19231598.php>

[37]     Wikipedie, otevřená encyklopedie, Prášková metalurgie. [online]. [citace 2010-02-11]. Dostupný na: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Pr%C3%A1%C5%A1kov%

C3%A1_metalurgie>

[38]     Michna Š., Prášková metalurgie. [online]. [citace 2010-02-11]. Dostupný na: <http://www.stefanmichna.com/download/progresivni-technologie/praskova_

metalurgie.pdf>

[39]     TGS, Greenleaf. [online]. [citace 2010-02-11]. Dostupný na: <http://tgs.cz/cs/

nastroje/soustruzeni/greenleaf.ep/>

[40]     Agropa Group s.r.o., O firmě. [online]. [citace 2010-03-17]. Dostupný na: <http://www.agropagroup.cz/>

[41]     Agropa Group s.r.o., Katalog náhradních dílu – pluhy-Besson B2, TA8. [online]. [citace 2010-03-17]. Dostupný na: <http://www.agropagroup.cz/katalog.php?

item=Besson%20B2,TA8>

[42]     Amatérský kovář, Damascenská ocel nebo-li damašek. [online]. [citace 2010-03-02]. Dostupný na: < http://kovarna.webzdarma.cz/stranky/navody/

damascus.htm>

[43]     Nožířské oceli – oceli San Mai. [online]. [citace 2010-03-29]. Dostupný na: <http://www.noze-nuz.com/nozirske_oceli/sanmai.php>

[44]     The Sword. [online]. [citace 2010-04-05]. Dostupný na:

 <http://www.boiledbeans.net/2008/01/30/tiger/>

[45]     Bárta P., Výroba damaškové čepele. [online]. [citace 2010-02-11]. Dostupný na: <http://www.templ.net/cesky/vyroba-cepele.php>